Zakladatelé nechtěli kopírovat žádnou tehdejší dostihovou dráhu. Chtěli vytvořit jedinečné dílo, které by přetrvalo. To se jim podařilo. Letos je Velké pardubické už více než přes 130 let. STEEPLE – CHASE znamená vlastně jízdu krajinou k příkré věži. Z původních panských honů na vysokou, tzv. parforsních, z těchto nelítostných štvanic jezdců na koních s psími smečkami za zvěří, přes křoviny, cesty, ploty, příkopy a potoky, loukou, blátem, po štěrku i oranicí, se postupně vyvinuly dnešní překážkové dostihy. Současný jezdec nehoní jeleny. Žene se za přeludem, který se tak často rozplyne: za vítězstvím ve Velké pardubické!

Odtud, z prostředku závodiště, vidíš diváky na tribunách jen jako pestrobarevné shluky teček. Z dálky k tobě zaléhá jejich šum. Zřetelněji slyšíš cvrkot hmyzu v hrubozrnném trávníku. Jsi ztracen v krajině, osamělý poutník na své cestě od jedné překážky ke druhé, po celé dlouhé trati. Jsou tu místa, kde pěšák, bez rozhledny koňského sedla, bloudí. Chvílemi z prohlubní nevidíš, než podzimní mraky nad hlavou. Tvá procházka trvala dobré dvě hodiny. Teď se ještě jednou vracíš sem. K překážce o níž kolují legendy. Ani s pomocí dalekohledu zamířeného sem z tribuny, ani ze snímků v novinách a ze záběrů televizních kamer sis nedokázal udělat představu o velikosti podivného útvaru, který  jednou, jedinkrát v roce k sobě magneticky poutá na pár vteřin statisíce párů očí. Ta chvíle se i letos neúprosně blíží. V neděli 10. října v Pardubicích nastane chvíle, kdy se kopyta vedoucích koní odrazí z mírného stoupání vzhůru. Pracně se vyškrabeš nahoru. Dole, hluboko pod tebou, se po dešti drží kaluž vody. Za ní – teď už víš, že se neodvážíš skočit – za ní je svah, to strašně zrádné místo pro křehké, i když okované nohy.

Zdá se ti, že náhle cítíš závan jemného koňského pachu. A obdivuješ zvíře, plachého a bystrého přítele, který se na pobídku jezdce odráží do neznáma, přes hluboký příkop. Chce to téměř osmimetrový oblouk letu při dvoumetrové výšce na počátku. Chce to štěstí. Taxis je  slovo, které znamená totéž, co Velká pardubická. V žádném jiném dostihu se neskáče. Překážka, která přes všechny diskuse i návrhy na její „ zlehčení “, udělala z Velké pojem. Překážka, která vždy tak brzy po startu radikálně probere pole startujících. Překážka, pomník několika koňských životů. Taxis je také předmět nespočetných úvah všech jezdců před startem. Jediná překážka, která se nikdy neskáče v tréninku. Nesporně nejtěžší překážka na světě. Taxis je také mýtus Velké pardubické…

Již v samých začátcích Velké vytvořil skvělý rekord valach Brigant. Zvítězil třikrát za sebou. Ve druhém ročníku zvítězil jako pětiletý a vítězství vybojoval v poli osmi koní. Celý dostih cválal jako poslední, před cílem se začal propracovávat dopředu, převzal vedení  a zvítězil lehce o dvě délky. Po roční pauze, v níž se Velká pardubická pro velké mrazy nekonala, pokračovalo vítězné tažení hnědáka z uherského chovu v roce 1877, porazil devět koní. A do třetice: v následujícím roce s přímo „ mamutí “ váhou 84 kg s amatérským jezdcem Metternichem v sedle porazil o půl délky Queen Bess, vedenou Baltazzim. Brigant dosáhl hattricku! Když se v roce 1891 objevila na startu v Pardubicích anglická polokrevná klisna Lady Anne s váhou 64 kg vypočtenou téměř pro outsidera, bez jakékoliv aklimatizace a přípravy v místě závodu, nikdo nemohl tušit, že se stane pardubickou legendou. Již její vstup byl šokující - zvítězila o dvacet délek! V dalším roce byla druhá, ale diskvalifikována pro vynechání překážky, v roce 1893  třetí, roku 1894 docílila druhého vítězství, o rok později byla čtvrtá. Do třetice zvítězila roku 1896 v konkurenci dvanácti koní. Jako dvanáctiletá se rozloučila s Pardubicemi opět ve Velké roku 1898, když doběhla druhá! Tak to tedy je: klisna, a ještě polokrevná, byla tehdy nejlepším koněm Velké pardubické.           

V roce 1957, 1958 a 1959 vítězí třikrát po sobě skvělý sovětský Epigraf. Píše se rok 1960. závodiště nervózně šumí. Podaří se Epigrafovi prolomit začarovanou hranici? Vždyť před týdnem zvítězil v generálce – Ceně Volhy – o tři délky před Grifelem a pasoval se tak na prvního favorita Velké pardubické. Oči všech jsou upřeny na něho. Sledují, jak zdolává anglický skok. Ne, počtvrté to nejde. Epigraf padá a musí přenechat vítězství rovněž sovětskému Grifelovi. Sám dobíhá až třetí.                

Pohádkový je životní příběh ryzáka Koroka. Narodil se s vrozenou vadou – má v kloubu vytočenou pravou přední nohu – a měl být prodán na jatky. V tuto kritickou chvíli ho však, tak trochu jako přívažek k dalším dvěma koním, koupilo vedení Státního statku Židlochovice pro svou dostihovou stáj. A koupilo ho vlastně za babku – všechny koně dohromady za třicet tisíc. A tak se protly životní čáry dvou rodících se osobností: jezdci a trenérovi Václavu Chaloupkovi bylo v roce 1964 šestnáct, Korokovi dva roky. První steeple-chase spolu jeli roku 1966 v Bratislavě a byli čtvrtí. Brzy na to slavili v Brně první vítězství. V roce 1969 se přihlásil Chaloupka s Korokem na Velkou. Plno lidí bylo proti tomu. Chaloupka věděl, že je to dobrý kůň, věřil mu! Korok zdolal všechny překážky bez jediné chyby a zvítězil. O rok později se po překonání „ malé vody “ dostal Korok stranou, mimo ostatní koně. Když doběhl k Taxisu, padali tu už jezdci i koně. Zarazil se a odmítl skočit.

Přípravu na Koroka na Velkou pardubickou 1971 soustředil Chaloupka na zdolání Taxisu. Chtěli ho skočit jako první. Podařilo se! Korok porazil celou konkurenci.

Znalce turfu trápí otázka: Není naše Velká těžší, než Velká národní? Dokázal by takový Korok svého času v Liverpoolu zvítězit? A jak by se vyrovnali koně z Liverpoolu s hrozným Taxisem? Zrekapitulujme si podmínky obou dostihů. Liverpoolská měří 7219 metrů proti asi 6900 m pardubického kursu. Zatímco v Aintree se běhá na perfektní travnaté dráze, trať v Pardubicích vede i těžkou oranicí, v níž jsou umístěny některé překážky. Nejtěžším skokem v Aintree je Beache´s brook, půldruhého metru vysoký a metr široký pevný živý plot, za nímž číhá dvoumetrový příkop. Jeho pardubická obdoba, Taxis, je snad těžší, ale skáče se jen jednou, na začátku závodu. Beache´s brook se skáče dvakrát: jako 6. a 22. skok. Představte si, že by při Velké pardubické musel každý kůň skočit Taxis ještě jednou! Většina překážek Velké liverpoolské je těžších než jsou pardubické.

Sto čtyřicet vítězství – z toho dvě ve Velké pardubické – to je vizitka! V roce 1926 vyhrál kpt. Rudolf Popler s klisnou All right II, kterou však napřesrok tragicky ztratil. Ještě týž rok mu z Budapešti dovezli menšího, chlupatého hřebce s neuvěřitelně dlouhým krkem a vzpurným pohledem. A to jméno: Gyi lovam! Ano, i ten vykřičník patří do jména, které přeloženo do češtiny zní: Běž, koníčku! A koníček běhal, běhal. Hlavně pro vítězství. Z pětadvaceti startů šestnáctkrát vyhrál a sedmkrát se umístil. Tyto výkony ho postavili do čela listiny výher té doby. Za necelé tři roky získal Gyi lovam! svému majiteli na peněžitých odměnách 211 000 Kč. Roku 1930 na něm vyhrál Popler podruhé Velkou. A tehdy se odhodlává. Píše žádost ministerstvu národní obrany o povolení startu ve Velké liverpoolské steeple-chase. Jeho žádost tam bez obvyklých průtahů vyřizují. Nalistujeme jednu stránku z liverpoolského deníku kpt. Poplera.. Je nadepsána datem 29. březen 1931…

 „ Dnes tedy konečně nadešel ten dlouho očekávaný den. Příliš brzy nebo příliš pozdě. Kůň opět hůř žere a navíc líná! A už jsme divoce vyrazili vpřed v obrovském poli třiačtyřiceti koní.Všechny starosti a úzkosti za mne rázem spadly a plně jsem se soustředil na závodní dráhu. Běž, koníčku! Gyi lovam! Když jsme zdolali poměrně velmi hladce první nesnadné překážky, spadl mi definitivně kámen ze srdce. Můj kůň šel nad očekávání výborně – křepce a svěže – a skákal s podivuhodnou lehkostí i ty nejobávanější překážky. Jen aby to vydrželo až do konce, aby to vydrželo i v tom vyčerpávajícím druhém kole! Držím se takticky v závěsu vedoucí skupiny, abychom nezůstali příliš zpět, zároveň se však vyhnuli nebezpečí hromadných pádů. Ale to už najíždíme poprvé na pověstnou překážku Beacher´s brook – ostrý nájezd, vzepětí, skok – bravo, je to za námi! Teď ještě ten ošemetný Canal Turn s nepříjemnou otáčkou vzápětí – výborně. První kolo je šťastně za námi! Blížíme se k hlavní tribuně, slyšíme mohutný potlesk. Nikdy nebyl můj životní cíl tak na dosah ruky…

Znovu najíždíme první překážku. Kůň skáče stále stejně dobře, ba na každém skoku získává nějaký ten zlomeček vteřiny, ale na rovině ho až příliš lehce ztrácí. Ano, musím to bohužel konstatovat, mému koni ubývá valem sil. Už je tu znovu Beacher´s brook, tohle nedopadne dobře. Můj kůň najíždí, jako by měl sto chutí odmítnout skákat, což mi ještě nikdy neudělal, nevyvíjí dostatečnou rychlost ani pod bičem – oba se poprvé seznamujeme s tvrdou liverpoolskou zemí. Vedle nás se válejí favorité Easter Hero a Sir Lindsal, oba vzdávají další boj. Rychle zvedám svého koně a znova nasedám. Naděje na umístění se však rozbíjejí, ale chci aspoň dojet do cíle, alespoň čestně dojet. Zbývá nám už „ jen “ posledních pár set metrů s pouhými čtyřmi překážkami. Mezi nimi je však zrádná Canal Turn. Oba znovu padáme, tentokrát velmi tvrdě a kůň klopýtá o nepoddajný val živého plotu, nebezpečně roluje, hlavu pod  trupem, a zůstává ležet jako zabitý. S jistým sebezapřením vstávám a jdu k němu. Jen aby to nebyla zlomená páteř nebo vaz! Ne, můj koníček se už zvedá, ale na pokračování v dostihu není ani pomyšlení. Je úplně vysílen, vážně zraněn a krvácí…“

V dalším roce prohrál Popler na Gyi lovam! v cíli Velké pardubické s Italem Spanem na Remusovi o hlavu po úžasném finiši ze zadní pozice. Pátý dostih téže neděle 16. října 1932 je osudný i pro kapitána Poplera. Druhá překážka. Jen 80 cm vysoké, bíle natřené dvojbradlí. Klisna Ella klopýtá a jezdec, držitel tehdy rekordního skoku do výšky 190 cm, padá přes ni a pod ni. Třiatřicetiletý kapitán Popler je mrtev. V září 1933 se objevuje v novinách zpráva: Gyi lovam! utracen. V tomto týdnu byl v Chuchli nemilosrdně utracen někdejší slavný steepler nezapomenutelného kpt. Poplera, který poslední dobou odmítal nejen běhat a skákat, nýbrž i žrát.

Dvakrát neměla Velká pardubická vítěze. Poprvé v roce 1909, kdy z pouhých tří startujících nepřešel ani jeden dráhu. Podruhé v prvním poválečném ročníku. Celý kurs absolvoval v roce 1920 z šesti koní jen Jonathan s Kozlíkem v sedle. Byl však v cíli diskvalifikován pro překročení časového limitu. Snad v každé publikaci o Velké pardubické se můžete dočíst, že prý obecenstvo volalo na Kozlíka v cílové rovině, aby zrychlil, on však to považoval za ovace a zcela klidně a pomalu projel nikým neohrožován do cíle. Teprve výborný znalec Velké pardubické Miloš Svoboda a její dvojnásobný vítěz dokázal s odstupem času, že trať byla tehdy špatně změřena a tak byla diskvalifikace nespravedlivým omylem. Kozlík do konce života popíral, že by na něho diváci křičeli nějaké upozornění. V té době nebyl na závodišti rozhlas a určitě ani tak vyspělé obecenstvo, aby vědělo, jaký je limitovaný čas. Nejedná se už o peněžitou výhru. Proč ale neuznat výkon koně a jezdce a zařadit jejich jména do listiny vítězů?

Blížila se mu šedesátka a účastník nesčetných závodů Vladimír Hejmovský měl jedinou touhu – ukončit svou kariéru startem ve Velké. Byl to muž, který si přímo zázračně rozuměl s koňmi. Jeho přítel J. Klimeš vypráví, že s klisničkou Asjou, kterou si pro Pardubice vybral, si Hejmovský povídal. Poslouchala ho na slovo, jako pes – a také se tak volně pohybovala. Asi čtrnáct dní před Velkou dováděla na louce, až vyběhla do vozovky – přímo pod motorku. Pro vážné zranění ji museli utratit. Hejmovský byl nešťastný. Rozplynula se naděje na největší dostih života a ještě ztratil milované zvíře. Zpráva o tragédii se rychle šířila. Upřímná soustrast všech se proměnila v přátelské gesto magistra Wernera: nabídl Hejmovskému hřebce Salvátora, s kterým chtěl ve Velké sám startovat. Hejmovský přijal a se Salvátorem narychlo studoval trať. A už tu byl start. Taxis zdolali první, pak se drželi stále za vedoucími koňmi. V cílové rovině vyrazil Salvátor kupředu a celým svým zjevem vyjadřoval vůli, ochotu a radost. Hejmovský nepoužil žádného viditelného povzbuzování. Jeho přítel Klimeš však věděl, že v tu chvíli ke koni hovoří. Po závodě se Hejmovského zeptal, co vlastně – tento nejstarší vítěz v historii Velké – koni říkal: „ Poběž, Salvátore, je to můj poslední dostih…“

Sedmkrát jel Velkou Ferdinand Palyza, známý trenér a manžel populární Evy Palyzové. V roce 1953 Velkou na polokrevném Junákovi vyhrál. O dva roky později neměl Palyza startovat a stál jako divák u Taxisu. Právě tady měl však pád Pithart s Dunkou a nebyl po něm schopen pokračovat v jízdě. Palyza neváhal ani okamžik. Odhodil sako a tak, jak byl, v civilu, polobotkách a dlouhých kalhotách  převedl Dunku přes všechny zbývající nástrahy kursu a v cíli byli sedmí! Do protokolů Velké Pardubické tak přibyl neobvyklý a jedinečný záznam v kolonce s nadpisem jezdec: Pithart – Palyza.

Píše se rok 1937 a den 17. měsíce října. Pardubické závodiště je zaplněno dosud nevídanou návštěvou – čtyřiceti tisíci diváky. Auto není ani zdaleka ještě běžným dopravním prostředkem, přesto jich zde parkuje přes tři tisíce. Diváci očekávají odstartování 56. ročníku Velké pardubické. Ke startu se pomalu blíží patnáct koní. V patnácti sedlech patnáct jezdců. Mezi nimi je i ona – Lata Brandisová – „ jockeyistka “, jak čteme na rubu dnes již vybledlé fotografie. Není tu poprvé. V roce 1927 její přihláška přivedla pořadatele do rozpaků a až po poradě s anglickým Jockey-clubem ji vydali licenci. Při svém prvním startu měla na klisně Nevěsta pět pádů. Nevzdala a dokončila závod pátá. V roce 1930 byla na Norbertovi čtvrtá. Pak třetí, třetí, druhá a v roce 1935 na starší plavce Normě páté. V jejím sedle sedí i v roce 1937 a nebyla favoritkou. Už pět let tehdy v Pardubicích nezvítězil náš kůň. Ještě nikdy zde nevyhrála žena. „A nevyhraje zde nikdy!“, tvrdí odborníci. Favority se to tu přímo hemží. Brzy po startu, na Taxisu, padá německý bělouš Herold, dvojnásobný vítěz předchozích ročníků. Jezdec Legnik se zlomenou klíční kostí znovu nasedá a pokračuje se ztrátou v dostihu. Ve vedoucí skupině udává tempo další favorit, francouzský Iarbas. Jsou tu i další němečtí i naši koně. Ale když vyběhnou koně ze známého lesíka, Iarbas už mezi nimi není. V závodě nepokračuje. V té chvíli je Norma na střední pozici. Na vodním příkopu padají další koně, i vedoucí klisna Edenhall z Německa. Na špičku se dostává dvojice československých koní: Quixie se sudetským Němcem Schlagbaumem a Norma s Brandisovou. Vzrušení diváků se stupňuje. Německý Herold dvojici dohání. Ale první dva koně již vbíhají do cílové roviny. Kopyta odhazují drny, muž a žena v sedlech se snaží z koní vydolovat poslední zbytky sil.

Finiš pro sebe rozhodla Norma. Proběhla cílem o sedm délek před Quixií, když se vyhnula s jejím jezdcem Schlagbaumem, horlivým vyznavačem hitlerovské třetí říše. Po pěti letech vyhrál v Pardubicích náš jezdec na našem koni. Poprvé vyhrála Velkou pardubickou žena!

V roce 1946, rok po válce, se více než padesátiletá jezdkyně znovu objevuje v sedle. Kde jinde, než na startu Velké? Štěstí jí však nepřeje – zlomí si klíční kost. O rok později, v sedle Othella, ji čeká nový pád, znovu zlomenina klíční kosti a k ní dvě polámaná žebra. A do třetice: v roce 1949 nastupuje v Pardubicích naposledy. Není to Velká, ale jeden rámcový dostih, ten, který stál život kapitána Poplera. Při hromadném pádu na Hadím příkopu zůstává ležet na zemi. Proražená lebka. Šest týdnů leží Lata Brandisová v bezvědomí na posteli pardubické nemocnice. Trvá to léta, než se jí vrátí paměť.

                                                                                Václav Prokůpek